Philosophize This! e003 - Sokrates a Sofisté

  Včerejší epizodu jsem poslouchala pro změnu při běhání. Sníh už pomalu začínal tát a celý den téměř nesněžilo. Když jsem ale vyšla ven, veškerá sněhová mračna se nad městem roztrhla a k tomu začalo velmi nepříjemně foukat. Celou cestu do kopce k louce u hradu, na které jsem včera "lyžovala" mi matka příroda plyvala sněhové jehličky přímo do očí a já skoro nic neviděla. Když jsem vyběhla na kopec s rozhodla se, že se tu otočím, vítr kupodivu udělal to samé. Když jsem doběhla domů, měla jsem vlasy naprosto promáčené stejně jako veškerou kůži v oblasti obličeje. Opravdu jsem se cítila jako znalá žena ošlehaná mrazem větrem. Princezna, vole.

  Uši jsem měla promáčené taky, navzdory tomu, že byly zacpané špunty od sluchátek a nesčetným množstvím informací, které jsem ten den poslouchala už potřetí. Na tento díl podkástu jsem se těšila už od začátku (to znamená asi tak dva dny), neboť už v prvním díle byl Sokrates několikrát zmíněn jako vůbec nejdůležitější filozof a dělník filozofických dějin.

  Ještě než se ke Sokratovi dostaneme, dovolte mi trochu nastínit dobu. Pohybujeme se kolem 500 let před naším letopočtem. V Athénách tehdy vládnul Periklés. I ten velmi napomohl tomu, že se Athény v tuto dobu nacházely na vrcholu rozkvětu. Město se rozrůstalo a lidé se sem stěhovali z širokého okolí. V Athénách tehdy byla čerstvá demokracie a lidé se bavili soudními procesy, zvláště pak diskuzí jako takovou.

  Diskuse a rétorika se tedy stala nezbytným vybavení téměř každého občana, zvláště pak politiků nebo četných obviněnců. S rostoucí potřebou umění vyhrát argument rostlo i bohatství sofistů, filozofů, kteří toto umění za nekřesťanské ceny učili. Tito muži se ale nezabývali vznikem ani smyslem vesmíru, ale tím, jak vyhrát spor třeba i s horším argument za pomocí vyzdvihování nepodstatných detailů či pochybování o důvěryhodnosti zdrojů. Není tedy divu, že společnost toto hnutí neměla zrovna v lásce.

  Jeden z členů sofistické školy byl Prótagorás. Ten tvrdil, že pravda je pouze subjektivní. Co se jednomu může zdát teplé, druhému přijde studené. Co se jednomu zdá krásné, druhému zase ošklivé a tak dále. Dokonce to převedl do extrému. Ptal se, na co je kohokoliv cokoliv učit, když on už dávno všechno ví. Sofisté by na to údajně odpověděli, že neučí lepší, nýbrž více užitečnou, pravdu.

    Potom jsme se dívali na zajímavý graf, který mě zaujal zejména díky posloupnosti a návaznosti filozofů za sebou. Ve stejné době jako sofisté působil dle grafu právě Sofoklés. Muž, který obohatil vnímání filozofie, rozšířil ji a tak trochu obrátil naprosto jiným směrem. Sofoklés totiž věřil, že esencí filosofie nejsou teorie vzniku světa či jeho fungování, nýbrž debata o čemkoliv a snaha definovat základní pojmy jako ruka nebo květina. Došel také k závěru, že žádná věc nereprezentuje ideální verzi sama sebe. Žádná květina není dokonalou verzi květiny, žádná ruka nevypadá přesně tak, jak by ruka vypadat měla. Tyto debatu vedl naprosto s kýmkoliv a řadě lidí tím lezl na nervy právě díky následující události.

  Jednou se jeho kamarád vydal za věštkyní z Delphi a zeptal se jí, kdo je na světě nejchytřejší, ona mu na to řekla Sofoklés. Když ale kamarád svěřil tuto pravdu do rukou Sofokla, ten tomu nemohl uvěřit. Bez jakékoliv prodlevy začal pátrat, jak to, že je tomu tak. Vyptával se všech, o kterých si myslel, že by mohli být chytřejší, na všechno možné a zjistil u nich jeden společný znak. I když na otázku odpověď neznali, mysleli si, že ji znají. Na konci pátrání prohlásil, že on je chytřejší právě proto, že si nemyslí, že něco ví, když to neví.

   Na základě toho prozření, a sice že nikdo toho moc neví, se vydal do ulic vyptávat se kohokoliv, kdo zrovna nepracoval na věci jako je parlament a na otázky se potom jako malé dítě doptával. Jeho spoluobčany tyto debaty ale zrovna nenadchly, neboť je buďto zdržoval anebo si uvědomili, že jsou úplně hloupí. Naštval je až do takové míry, že ho křivě obvinili (na základě Aristofánovy parodující hry), jen aby je přestal proudit. U soudu ale neargumentoval ve svůj prospěch, nýbrž ve prospěch své pravdy a na otázku, jak by měl být potrestán řekl, že by měl dostávat jídlo zdarma do konce života (stejnou cenu dostali vítězové olympiády). To porotu natolik rozhořčilo, že víc lidí hlasovalo pro trest smrti, než původně hlasovalo, že je vinen.

   Nakonec musel vypít jed a moc dokladů po něm nebylo, neboť si nic nezapisoval. Jeho odkaz je ale naprosto zřejmý, zcela převrátil vnímání filozofie. Do jeho doby se filozofii věnovali pouze bohatí muži, on ale svou induktivní argumentací (sokratovskou metodou spočívající v předpokladech založených na skutečnosti, které když se prokáží pravdivé, jsou aplikovány na širší a širší oblasti) zajistil, že se rozum a debata dostala do všech krajů a zákoutí tehdejšího společenstva. Byť nazýván sofistou, byl Sokrates tak vzdálený jejich způsobu života i uvažování, jak to jen bylo možné. Sice často měnil dobrou debatu za kus jídla či nocleh, protože nepracoval, ale rozhodně nevyužíval a nešířil své vědomosti za účelem zbohatnutí. Jeho životní mise byla otevřít lidem oči a šířit vědomí a pokoru k němu. A i když nejspíše nenabýval zrovna nejvábnějšího vzezření a aromata, není pochyby o jeho vnitřní kráse, pokoře a moudrosti.