Philosophize This! E004 Plató

  Sokratův nejznámější učenec a následník je bez pochyby Plató, který napsal mimo jiné také knihu "the Apology" o Sókratově soudním procesu. Plató Sókrata choval ve velké lásce a náklonnosti, není tedy divu, že jeho navíc nespravedlivou smrt těžce nesl. Hned po nepěkné incidentu se vydal na studijní cestu až někam k Egyptu, a když se po dvanácti letech vrátil zpět do Athén, založil školu jménem Akademie, jejíž tradice vydržela neuvěřitelných 1200 let.

  Plató velmi rád předával vědomosti dál i za zdmi své univerzity a konal tak psaním knih. Za celý svůj život napsal 27 plnohodnotných knih, napsaných dle mnohých lepším a poutavějším jazykem, než sám Homér. Vyprávěl pomocí smyšlených příběhů a rozhovorů, které v jeho knihách vedly známé osobnosti tehdejší doby. Mezi řádky tu a tam vždy přihodil nějaké to moudro, vzdy v naprosto stravitelné formě. Spoustu svých pohledů, teorií a přesvědčení popisuje právě ústy Sókrata, jehož využíval jako ztělesnění moudra a inteligence ve všech svých knihách.

  Na jednom večírku popsaném v Platónově knize Aristofanés popisuje svou poněkud humornou teorií vzniku života o dvojitých lidech, mužích že slunce, ženách z Venuše a hermafroditech z odvrácené strany měsíce, které Zeus rozpůlil vedví. Láska je tedy úkol najít svou druhou polovičku. Z tohoto důvodu prý mnozí tvrdí, že se cítí celí, když někoho milují. Sókratés mu ale odporoval tím, že láska je nikoliv mise ale zkrátka cit k něčemu, co se nám líbí. Lidé podle něj oceňují nejdříve jen tělesné aspekty, dříve nebo později však dospějí k hodnocení i vnitřku člověka, který jak později zjistí, s jejich zevnějškem neodvratně souvisí. Jednotlivých vábných znaků si pote budou všímat na více a více lidech až začnou mít rádi tyto vlastnosti sami o sobě.

  Takto se láska rozšíří na širší a širší věci, až člověk začne milovat koncepty samotné a nakonec krásu samu o sobě, jeho slovy: "the ideal form of beauty". Lásku Sókratés dělil na dvě skupiny. První byla láska k člověku, ta však může být lehce zpřetrhána či zrazena, proto je tu i tzv. platonická láska k věcem na základě jejich odlišností a funkčnosti. Taková to láska vás nikdy nezradí a nezklame, avšak nikdy lásku nevrátí. Láska je věčná a nezávislá na klamných smyslech pozorovatele. Láska je náš hnací motor a motivace pro tvorbu věčnosti. Nesmrtelnostimůžeme dosáhnout třemi způsoby. První způsob je celkem prostý - děti. Pro další dva musíte vytvořit věčnou hodnotu tvořenou vědomosti či uměním.

  Podle Sókrata nemá neprozkoumaný život žádnou cenu. Tím se řídil Plató jakbysmet. Tvrdil, že věčina lidí takový život vede. Takovéto osoby přirovnával k svázaným vězňům, kteří předměty vidí pouze jako stíny pravých věcí na zdi jeskyně. Když by se někdo odvázal, uviděl by za sebou zeď, přes kterou se stíny vrhají a také slunce, které značí naprostou pravdu. Slunce by mu však oslepilo oči a ze smrště informací by ubožáka popletli tak, že by se raději vrátil zpět do klamné jeskyně k jednoduchému životu. Podle této teorie forem jsou tedy někde v paralelní realitě pravé formy věcí, které se nám zjevují a které vnímáme smysly,  klamou a také myslí, která z této reality pochází a která nás s pomocí filozofických debat může dovést k právě podstatě původní a nezastřené reality, neboť člověk se prý už rodí s kompletní pravdou skrytou v hloubi své mysli, stačí ji jen najít.

  Později se na večírku Trasimikus rozpovídá o tom, že pravidla jsou tlačeny mocnými na bezmocné a bezdůvodně je limitují. Když by tedy někdo měl šanci pravidla obejít a vytvořit své vlastní, měl by to udělat, neboť ti nečestní a bestřední vždy dojdou nejdále. Sókratés s ním ale opět nesouhlasí a tvrdí, že pravidla jsou naprosto nezbytná pro dobrou funkci státu. Člověk se od přírody snaží chovat tak, aby si přivodil co nejvíce příjemných pocitů a proto by se měl pevně držet svých morálních zásad, neboť koná li proti nim, cítí se špatně.

  Dobře fungující stát má dle Sókrata/Platóna tři zdravé složky, stejně jako duše člověka. První je čistě povrchní a zvířecí, touží po ukojení potřeb tělesných, nazvala bych ji chtíč (jídlo, peníze a sex), tato složka vládne u spodní a nejpočetnější vrstvy státního obyvatelstva (zemědělstvo a řemeslnictvo). Druha složka by se dala nazvat temperamentem, touží po slávě a cti. Temperament vládne strážcům a vojákům. Třetí a nejúctihodnější složka je čistě racionální a její hnací silou, stejně jako by tomu mělo být u panovníků, je touha po vědomostech. 

  V Platónově utopii by tyto "orgány" státu (produkce, obrana a vláda) fungovali nejlépe, kdyby každý dělal to, co mu od přírody jde nejlépe, dokonce by tento systém zahrnoval i ženy, což byla dosud nevídaná myšlenka. Vojáci by byli vybíráni z dětí, které vypadaly jako nejschopnější vůdci. Ty by se vychovávali ve speciálních táborech ve velmi přísných podmínkách akademických i tělesných. Obyvatelé těchto táborů by měli velmi přísný režim a dietu, nesměli by sáhnout na bohatství v jakékoliv formě a byli by krmeni pouze příběhy, kde se hrdina zachová stejně, jak by se po nich ve stejné situaci chtělo. Z těchto mladíků by se poté vybral ten nejschopnější a nejchytřejší. Ten by byl čistě racionální a moudrý vládce.

  Takový státu, kde vládne filozof, nazval Plató Aristokracie. Dříve nebo později by se však vybral špatný vládce, kterému by vládl temperament a čest, což pořád není vůbec špatně. Takový vládce by ale hodně válčil a dovolil by vlastnit peníze, které by určovali čest a úspěch, vojenská diktatura. Po takovém vládci by přišel bohatší a bohatší následovník. Peníze by znamenali moc (jako teď) a tak by bohatí vládli chudým místo schopných r a nastala by olegaechie. To by se ale chudým rozhodně nelíbilo a jelikož by jich bylo více, než bohatých, nastal by přeat a vláda všech, bez pravidel a chaos, čili demokracie. V chaosu a zmatku demokracie si nakonec někdo urve vládu pro sebe a nastolí tak nejhorší možnou tyranii.

  S Platónem souhlasím, že diktatura je nejlepší systém prosperujícího státu, musí však mít osvíceného vládce, kterého musí vybírat nezaujatí lidé, což je téměř nemožné. Jak vybrat vládce, na to by šlo ještě odpovědět, ale jak vybrat ty, co vládce vybírají? A ty co vybírají je? Dnešní "demokracii" bych nazvala spíše olegaechií, neboť peníze zde hrají až neuvěřitelně velkou roli. Myslím si ale, že téměř každý současný systém je mixem všech zmíněných systému a utopie je sice hezká myšlenka, ale zůstane nenaplněná.

  Veškerá současná filozofie se prý skládá pouze ze stop Platónovy tvorby, který sice zdaleka nepřišel a neobjevil veškeré myšlenky, lidé se ale dosud ptají na ty samé otázky jako on a není sporu, že byl Plató neskutečně inteligentní a nadaný nejen v intelektuálním světě, ale i světě jazyka a komunikace. Dle všeho, co víme měl velmi přísné a důležité morální hodnoty a svůj život zasvětil učení těch, kdo toužili nakouknout pod povrch a vědět více. Nesmírně si ho vážím ne jen jako myslitele, ale také jako člověka s morální silou postavenou vysoce v žebříčku hodnot. Myslím, že mohu s klidným srdcem říct, že v umění a tvorbě svého milovaného mistra Sókrata pokračoval více než úctihodně.

Sympozium