Daoismus

     Vzikl v Číně na sklonku dynastie Zhou kvůli potřebě zajistit opětnou poslušnost lidu. Jedná se jednu z tzv. "the 100 schools of thought". Daoismus je obrovsky rozšířené a hustě rozvětvené náboženství. Z filozofického hlediska se jedná o hledání blahého bytí v nestálém čase, navrácení k původním myšlenkám, přírodě a jednoduššímu životu. Zásadním spisovatelem tohoto směru byl Laozi (lazy hippie), známý především díky knize Daode Jing.

    Kniha Dao popisuje nejasně a to záměrně, velmi záleží na interpretaci díla. Dao ve zkratce znamená cesta, cesta životní či cesta, na které nic není, cesta vedoucí všude a přitom prázdná a neexistující, prázdnota, které dodává důležitost, barevnost i tíhu věcem hmotným a opravdovým. Dao dá dle Laoziho život jednomu, jeden porodí dva (jing a jang), ti porodí 3 (nebe, zemi a možná podsvětí??), tři dají život 10 000, z nichž 1 jsou lidé. 

    Vše z 10 000 má v sobě kus jinga i janga, naším cílem je tyto síly vyvážit a dojít tímto ke klidu a harmonii. Neustále se měnící, fluidní síly jsou tedy dokonalým protikladem dao, které je věčné a neměnné. Klidu dle Laozi dojdeme obcházením odporu, pasivním přístupem (action through non-action). Je velmi udivující jak Laozi a Herokleidés mohli dojít k tak podobnému závěru (neustálá změna, protiklady jsou jen dvě strany mince...), když žili tak daleko od sebe a v úplně jiném časovém období. Tato teorie se tu však, na rozdíl od Řecka, uchytila a má své pokračovatele dodnes.

    Další zajímavý písař se nazýval Zhuangzi. Ten napsal knihu Zhuangzi. Ten tvrdil, že bezcílné nasávání vědomostí musí nutně vést ke špatnému konci, neboť život je omezený, kdežto vědomost není. Tvrdil, že se máme učit jen to, co můžem, zároveň že pochybnost je ta správná cesta, neboť když člověk neustále o věcech pochybuje a vyvrací jejich význam, postupně se z jeho života věci vytrácí, ten se tedy stává jednodušším a tedy lehčím. Vědomost život dělá složitějším  a komplikovanějším.

    Zajímavé také je, že tento směr vznikl ve snaze lépe řídit lid. Laozi však došel k závěru, že nejlepší vláda je ta, která nevládne, nesvazuje své občany a nechává průchod kreativitě. Zhuangzi by se mohl považovat za prvního anarchistu vůbec a ve svých náhledech na vládnutí byl ještě o trochu radikálnější než Laozi. Oba se shodovali, že vláda je nejefektivnější, když není vidět a když neomezuje.

    Tento směr je velkou součástí čínské kultury a o jingu a jangu ani nemluvě, i když jing a jang měli své místo jasné dávno před tím, co vznikl tento směr.