Hellenismus - Epicurus

     Po smrti Alexandra Velikého se vedli boje o trůn a země upadala od chaosu a nestálosti. Filozofoe se teď zaměřovala narotdíl od dob dřívějších, které byly ve znamení metafyziky a epistomologor (těmi se zabývali Plató s Aristitelem), spíše na etická pravidla (Sokratovo učení).

    Jedním z filozofů této doby byl Epicurus. E. údajně trpěl bolestmi celý svůj život a nakonec umřel na ledvinové kameny. Zabýval se však získáním klidu v mysli a životem plým radosti a potěšení. Stav potěšení je prý jednoduše stav, kdy nepociťujeme žádnou bolest, kdy nic nepotřebujeme.

    Učil se od nástupců Démokrita a Platóna, D. mu však velmi přirostl k srdci a nakonec postavil svou teorii na základě právě jeho poznatků.  Trdil, že vše je seskládáno z atomů a prázdnoty. Atomy mají hmotnost a mohou se díky prázdnotě pohybovat. Pohybují se vzájemným srážením, které vzniklo náhodný vychýlením trajektorie padajícího atomu.

    Na základě této teorie, by znamenalo, že lidké pohyby a pohnutky jsou jen hemžení atomů, které je tudíž neovlivnitelné a dobře předpověditelné. Epicurus však věřil, že existuje něci jako svobodná vůle a tu bychom měli umět využívat ku svému prospěchu a aktivně si vybírat, jaké potěšení nám přinese dobrý pocit i z dlouhodobého hlediska.

    První polovinu své teorie tedy založil na z dnešního pohledu čistě přírodovědné a ateistické studii lidského vnímání  a pravdy jako takové. Tvrdil, že pravdu se možno najít a navíc je to vše možné pouze pomocí smyslů, které se obecně považovaly (a doteď považují za klamné). Pro získání pravdy potřebujeme následující: pocity, vnímání a emoce. A i když jsou tyto věci zdánlivě klamné, čím blíže zkoumané věci jsme, tím pravdivěji se nám jeví. Navím, kdybychom měli okolí zkoumat bez pomoci smyslů, na čem budeme stavět? Od čeho se odrazíme, když vše, co máme jsou naše dojmy a myšlenky založené na smysových vjemech?

    Epicurus si po nějaké době založil školu, kde vřele uvítal i ženy a otroky. Postupně si tak budoval společenství lidí, které bychom dnes nepochybně vnímali jako sektu. Lidé v této komunitě se zaměřovali pouze na jedinou věc - život plný uspokojení. Kromě základních potřeb se zapáleně věnovali společenskému životu, neboť opravdové přátelství je naprosto nezbytné pro spokojený život. Přátelé jsou důležití jak pro zábavu, tak hlavně pro vzájemnou pomoc a usměrnění, upřímnou a dobe míněnou zpětnou vazbu.

    Nejedná se však o tipické hedónisty, neboť epicuristé dávno před vědeckými stiemei věděli, že ve chvíli, kdy je potřeba naplněna, není žádný důvod ji řešit (přeplňovat). Jinými slovy, když je člověk najezený, múže si klidně ještě něco dát, ale už mu to nepřinese téměř žádné potěšení.  To se dle Epicura dělí na kinetické (aktivní pknění potřeb - jím, když mám hlad) a stacionární (žádný pocit diskomfortu po naplnění potřeby - po jídle). Stacionární potěšení je náš cíl, stav, kdy nás nic netrápí, absolutní klid.

    Při zažívání stacionárního potěšení nás nepotěší žádné kinetické, neboť už vše máme a nic nepotřebuejeme (když je nám zima, je úplně jedno, jak vypadá nabízená bunda, stačí, že zahřeje). Dalším důležizým faktem je, že potěšení může z dlouhodobého i krátkodobého hlediska způsobovat bolest (kouření, přejídání, alkohol...) takovýmto potěšením je žádoucí se vyhnout, neboť jsou kontraproduktivní. Je tedy nutné si aktivně vybírat potěšení pro nás nejpříjemnější aa nejvýhodnější.

    V druhé části své teorie... (smrt, bohové, utrpení....)